1 / 31
Hřib smrkový má hnědý sametový až hladký klobouk, bílé póry, které později žloutnou, a světlý třeň s jemnou síťkou. Roste nejčastěji pod smrky, ale najdeme ho i v dalších lesích.
Autor: Archiv čtenáře
Křemenáč březový má oranžový až červenohnědý klobouk a vysoký třeň pokrytý tmavými šupinkami. Jak napovídá jeho jméno, nejčastěji roste v blízkosti bříz.
Autor: Shutterstock
Kozák březový má hnědý klobouk, bělavé póry a štíhlý třeň s tmavými šupinkami. Nejčastěji ho objevíme pod břízami, kde může růst jednotlivě i ve skupinách.
Autor: Wikipedia
Bedla vysoká je nápadná velkým kloboukem s hnědými šupinami a tmavším hrbolem uprostřed. Vysoký štíhlý třeň má výrazný posuvný prsten.
Autor: Michal Petružálek michal.petruzalek@seznam.cz
Liška obecná má žlutou až oranžovou barvu a místo pravých lupenů na spodní straně klobouku typické lišty, které sbíhají na třeň. Je jedlá a v lese ji často prozradí právě její výrazná barva.
Autor: instagramový účet: @fungispot
Červený klobouk s bílými bradavkami je pro muchomůrku červenou typický a většina houbařů ji pozná na první pohled. Je jedovatá a do košíku nepatří.
Autor: Archiv čtenáře
Klobouk muchomůrky zelené může být zelený, olivový nebo nažloutlý a její bílé lupeny zůstávají světlé. Má prsten a pochvu na bázi třeně a patří mezi nejnebezpečnější houby našich lesů.
Autor: Profimedia , Profimedia.cz
Muchomůrka růžovka má šedohnědý klobouk a dužninu, která po poranění růžoví až červená. Je jedlá po důkladné tepelné úpravě, ale snadno se může splést s jedovatými muchomůrkami.
Autor: Shutterstock
Muchomůrka tygrovaná má šedohnědý klobouk s bílými vločkami a na třeni prsten i výrazně zduřelou bázi. Je jedovatá a může se splést s jedlou muchomůrkou růžovkou.
Autor: Profimedia.cz
Ryzec smrkový se podobá ryzci pravému, ale bývá světlejší a roste především pod smrky. Po poranění z něj vytéká oranžové mléko, které může postupně zelenat.
Autor: houbar.cz
Krásnorůžek lepkavý vytváří drobné žluté až oranžové větvičky, které rostou na mrtvém dřevě. Patří mezi houby, které podle klasického klobouku rozhodně nepoznáte.
Autor: Archiv soutěže
Holubinka namodralá má klobouk v modrofialových až šedých odstínech a bílé, křehké lupeny. U holubinek ale samotná barva pro bezpečné určení nestačí, protože jednotlivé druhy se mohou výrazně podobat.
Autor: Shutterstock
Zelený klobouk může svádět k záměně s muchomůrkou zelenou, od které se liší mimo jiné tím, že nemá prsten ani pochvu. Při určování je proto potřeba prohlédnout celou plodnici, nejen klobouk.
Autor: Lucie Zíbarová
Čirůvka fialová upoutá výraznou fialovou barvou klobouku, lupenů i třeně. Je jedlá, ale před konzumací se doporučuje důkladná tepelná úprava.
Autor: Shutterstock
Hřib hnědý má hnědý sametový klobouk a žlutavé póry, které po otlačení modrají. Je jedlý a v českých lesích patří k velmi běžným úlovkům.
Autor: Martin Valent
Čirůvka májovka má bělavý až krémový klobouk a husté lupeny a často roste v kruzích na loukách nebo okrajích lesa. Jak napovídá název, objevuje se už na jaře, ale její výskyt není omezený jen na květen.
Autor: www.houbar.cz
Strmělka mlženka má šedohnědý klobouk s prohloubeným středem a často roste ve velkých skupinách. Typická je pro ni výrazná moučná vůně.
Autor: Shutterstock
Hřib dubový má světle až tmavě hnědý klobouk a robustní třeň s výraznou bělavou síťkou. Nejčastěji ho najdeme pod duby, buky a dalšími listnáči.
Autor: Archiv čtenáře
Hřib kovář poznáme podle tmavého sametového klobouku, žlutočervených pórů a žluté dužniny, která po rozkrojení modrá. Je jedlý, ale musí být dobře tepelně upravený.
Autor: Jana Nedělková, MF DNES
Hřib koloděj má hnědý klobouk, oranžově až červeně zbarvené póry a na třeni výraznou síťku. Podobně jako kovář po poranění modrá a před konzumací vyžaduje důkladnou tepelnou úpravu.
Autor: www.houbar.cz
Hřib žlučník na první pohled snadno připomene pravý hřib, má však narůžovělé póry a často výraznou síťku na třeni. Je nejedlý kvůli velmi hořké chuti.
Autor: Jan Kramoliš
Křemenáč osikový mívá výrazně oranžový až cihlově červený klobouk a třeň s černými šupinkami. Typicky ho najdeme pod osikami, ale může růst i pod jinými listnáči.
Autor: Karel Úlovec
Pýchavka obecná má kulovitou až hruškovitou plodnici bez klasického klobouku. Mladá houba je jedlá, pokud má uvnitř čistě bílou dužninu.
Autor: houbar.cz
Hřib žlutomasý je známý především jako babka a má menší hnědý klobouk, žluté póry a štíhlý třeň. Hodí se do polévek, omáček i směsí.
Autor: Shutterstock
Pečárka připomíná žampiony, ale po poranění výrazně žloutne a nepříjemně zapáchá. Není jedlá a může způsobit zažívací potíže.
Autor: houbar.cz
Kotrč kadeřavý připomíná velkou kudrnatou houbu nebo mořský korál a vyrůstá především u kořenů borovic. Mladé plodnice jsou jedlé, ale jejich členitý povrch se obtížně čistí.
Autor: Archiv čtenáře
Jidášovo ucho má hnědou až červenohnědou rosolovitou plodnici, která tvarem připomíná lidské ucho. Nejčastěji roste na bezu a je jedlé.
Autor: Zdeněk Pelda
Liška nálevkovitá má tmavě žlutohnědý až šedohnědý klobouk s hlubokým středem a výrazně prosvítajícími lištami. Roste hlavně v jehličnatých lesích a je jedlá.
Autor: www.houbar.cz
Čechratka podvinutá má hnědý nálevkovitý klobouk s charakteristicky stočeným okrajem. Dříve byla považována za jedlou, dnes se ke konzumaci nedoporučuje.
Autor: www.houbar.cz
Sluka svraskalá má hnědý až rezavě hnědý klobouk s výrazně svraskalým povrchem a světlejší třeň. Je jedlá, ale při sběru je důležité správně určit celý druh.
Autor: www.houbar.cz
Ilustrační snímek
Autor: Profimedia.cz
