Za národní jídlo vděčíme masopustu

Vepřo knedlo zelo, vrabci, ovárek, křupavé škvarky - Češi si odjakživa uměli dopřávat. Rytíř Masopust Karneval z Koblihovic vjížděl do města hned po Třech králích. V ruce třímal místo kopí rožeň s napíchnutým selátkem dozlatova opečeným a zdaleka mával obří číší zvanou dříve vilkum. Jeho příchod zahajoval čas veselých zábav, svateb a na venkově také zabijaček. Komu se brada neleskla od špeku a hlava netočila od kořalky, neuměl slavit masopust.

Masopust byl pro naše předky oficiálním svátkem obžerství, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. Následoval totiž dlouhý čtyřicetidenní půst. Masopust končil přesně se začátkem Popeleční středy, právě uprostřed nejdivočejšího masopustního reje. Ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval, aby se rozešli. Nazítří, na Popeleční středu ráno, pak hospodyně naposled přinesla na stůl kávu s mlékem a k ní mastné rohlíky. Na desátku se pro dospělé ještě navařila zhřívanica, zahřívaná kořalka, ale oběd už byl postní," vzpomínají manželé Tkadlecovi z Rožnova pod Radhoštěm. Měli jsme už jen čočku s vajíčkem a pagáčky, na večeři herynky, sýry, máslo, chléb a čaj." Ale v chudších rodinách musela stačit vařená krupice s povidly a pečené brambory. Tak vypadal jídelníček až do Velikonoc.

Masopust - recepty

Blažená doba zabijaček
Na královském dvoře se konaly hostiny, ve městech tancovačky. Na vesnici se všichni těšili na masopustní průvod a vepřové hody. Hody byly kdysi rodinným svátkem," vypráví Juliana Fialová a Kateřina Styblíková v knize Česká kuchyně. Zvali se na ně hosté, příbuzní, přátelé, sousedé. Ochutnat museli všichni. Těm, kdo nepřišli, se posílala výslužka, v Čechách zvaná prostě zabijačka a na Moravě 'šperky': jitrničky, jelítka, ovar, tlačenka, huspenina, klobásky 'dandule', vonné škvarky.

Hody začínaly polévkou a ovarem s křenem. Pak nesměla chybět dušená směs vepřového masa a drobů, přiléhavě nazývaná předehra, na stůl museli přijít 'vrabci', kousky krásně do červena upečeného vepřového masa z plece nebo bůčku, hosté museli ochutnat křehké, šťavnaté a do zlatova vysmažené řízky nebo kotlety. Zlatým hřebem byla samozřejmě vepřová pečeně s knedlíkem a zelím. "Vepřo knedlo zelo se džbánem piva pak bylo i slavnostním obědem na tučný čtvrtek" neboli tučňák, kterým začínaly poslední nejdivočejší dny masopustu. Naším národním jídlem se bezpochyby stalo i díky tomu, jak se na ně naši předkové celý rok těšili jako na nejopulentnější jídlo roku. Zatímco z trouby voněl pořádný kousek vepříka, zadělávaly hospodyně na vydatné knedlíky, které tak báječně nasáknou tukem z pečínky.

Zelí zase dodávalo především vitaminy, což přišlo člověku vysílenému počínající jarní únavou a masopustními orgiemi nad talířem dozajista vhod. Trávit pomáhalo hořké pivo, ale na stůl přicházela v rozmařilém množství i pálenka. Nejnovější součástí našeho národního jídla jsou právě knedlíky nazývané také buchty". Až do devatenáctého století stačilo jako příloha zelí, i když v mnohem větším množství než dnes a jinak upravené. Nejprve se uvařilo v horké vodě a zalilo trochou kyselé smetany a rozpálenou slaninou, sádlem nebo máslem. Pak se dalo na mísu a ozdobilo vepřovou pečínkou a klobásami.

Koblihové orgie

A konečně bez čeho se masopust nikdy nemohl obejít, to byly křupavé, z vroucího másla právě vylovené koblihy. Aby nádherně voněly, hospodyně je sypaly cukrem smíchaným s pravou vanilkou, která patřila a dosud patří k nejvzácnějšímu koření. Nejlépe plněné zavařeninou, jindy s otvorem uprostřed. To proto, aby je mohl nosit pohřebenář na rožni. Tak se jmenovala masopustní postava, která v ruce držela hůlku ve tvaru kordu, na kterou napichoval kusy slaniny nebo navlékal koblihy. Když pohřebenář prošel dědinu, měl na nějakou dobu o živobytí postaráno. Často se však stávalo, že utržil i pár boulí na hlavě. Bývalo totiž zvykem, že po něm chlapci házeli staré hrnce od sádla," píše Jaroslav Štika v Lidové stravě na Valašsku.