Moje první osobní setkání s veganstvím přišlo nečekaně, když se má dcera vrátila ze studií v Londýně. Jako vždy jsem měla nachystané její nejoblíbenější jídlo – poctivé vepřo knedlo zelo. S omluvným, leč asertivním výrazem mi vysvětlila, že nejí nic živočišného, a jala se zaběhnout vedle do Coopu pro tofu.
Zarazilo mě to, ale zůstala jsem v klidu. Také jsem v jejím věku zažila rok vegetariánství. Nechtěla jsem ubližovat zvířatům, kolem dvacítky je to normální. Po roce jsem to vzdala, protože jsem se cítila unavená a neuspokojená, prostě jsem potřebovala svoje pečené kuře. Předpokládala jsem tentýž vývoj i u své dcery, takže jsem na dalším nákupu ochotně přihodila k sýrům tofu a k máslu hummus, proč ne…
Ano, jako nutriční poradkyně vím, že veganská strava má pár zásadních nedostatků, ale rok s neplnohodnotnými bílkovinami jí neublíží a brzy si zase dá zvěřinový gulášek. Jenže ouha. Mladá dáma se veganství neochvějně drží už několik let, vaří jako zběsilá, má načtenou spoustu knih, peče rostlinné bábovky a vůbec nevypadá, že by se to mělo někdy změnit.
Veganství je trend. Lidí, kteří se snaží žít s ohledem na planetu, přibývá |
Navíc davy veganů v našem domě začaly houstnout. Můj muž je muzikant a spolupracuje s řadou lidí z ciziny, hlavně z Velké Británie. Ani nevím, jak se to stalo, ale veganské recepty jsem si velmi rychle musela osvojit i já, pokud jsem nechtěla vážené návštěvy hostit mísou pečených brambor.
Co se to děje?
Zdá se, že hlavním důvodem rostlinstva na západoevropských talířích je snaha zachránit planetu. Aspoň to vyplývá z mých rozhovorů s praktikujícími vegany (tedy není to sociologický průzkum). Nedělají to kvůli zdraví, i když jasně, že některé bonusy rostlinná strava má. Například dobře předchází ateroskleróze a cukrovce druhého typu, tedy té získané nezdravým stylem života.
Argumentace zájmem o planetu je jednoduchá: je nás tady přes osm miliard. To je mnohem víc než kdy dřív. Aby se takové množství lidí uživilo a přitom nezhuntovalo planetu, je potřeba začít vnímat dopady výroby jídla – a vybírat si takové, které je nejmenší zátěží.
Zatímco lidé naklonění veganství argumentují studiemi, podle kterých jsou ekologické dopady živočišné výroby dokonce horší než globální dopady dopravy, příznivci smíšené stravy s tím nesouhlasí. Říkají, že je to sice popis současného stavu, ale zasytit celou obrovskou populaci jen rostlinami by znamenalo rozšířit zemědělství nereálným způsobem, plus všechno to hnojení a zalévání…
Ano, kuřecí stehno zasytí víc než mísa salátu. Na celou argumentaci tu nemáme místo, ale řekněme si čistě laicky: když už vypěstujete kukuřici, je určitě šetrnější dát ji sníst člověku (a je hotovo), než s ní vykrmit zvíře a pak s ním absolvovat celý ten dlouhý a drahý proces, než se plátek jeho masa dostane na talíř…
Amazonské pralesy, plíce planety, se kácejí kvůli obrovské produkci sóji, přičemž 90 procent z ní pak slouží jako krmivo pro hospodářská zvířata. U nás v Čechách jsme tradičně skeptičtější. Podle průzkumu STEM z loňského září sice většina z nás už uznává, že se s planetou děje něco neobvyklého, co by mohlo nepěkně zasáhnout do života našich dětí, ale polovina není ochotna kvůli tomu podstupovat větší změny životního stylu.
Není náhoda, že se v českých médiích často mluví o Green Dealu jako o „zeleném údělu“, i když to není přesný překlad. Jenže slovo úděl má pro nás pěkně depresivní, poraženecké zabarvení. Správný překlad je optimističtější: zelená dohoda. Asi proto nám vždycky chvilku trvá, než přestaneme kroutit hlavou a začneme poslouchat argumenty.
Dobře, a co vejce od šťastných slepic a sýry od šťastných krav? Další vděčné téma! Rozumím veganům, že nechtějí podporovat klecové chovy slepic a bájná „podestýlka“ není o tolik lepší – slepice sice nestojí na kovovém roštu a mají větší volnost pohybu, ale stále jsou nacpané v halách v nepřirozeném prostředí.
Chcete-li jíst vajíčka od šťastných slepic, je třeba sáhnout po těch „z volného výběhu“, z biochovů nebo od někoho ze zahrádky. V našem městečku dvacet kilometrů od Prahy není problém sehnat domácí vajíčka. Vidím slepice, které pobíhají paní učitelce po dvorku, a nemám pocit, že by kvůli mým palačinkám nějak trpěly.
Vegan mi na to ovšem odpoví, že nevnímám základní princip těchto chovů – chovatelé si nechávají jen samičky (na mléko, na vajíčka) a samečků se zbavují. Takže stejně podporuji zabíjení zvířat. Tak jo, vzdávám se. Každý si musí rozhodnout, kde má hranici etického cítění a kde je ochoten „přivřít oko“. Pokud to chcete risknout, pusťte si na YouTubu videa s veganskou tematikou. Jsou většinou velmi sugestivní.
Vegan propaganda
Dobře si vzpomínám na video kanadské influencerky Erin Janus. Jmenovalo se Dairy is scary (Mléko je děsivé), a ačkoli mi arogantní projev slečny Erin lezl na nervy, obsah mě dost vyděsil. Nebudu vám to líčit. Ale i když jsem velká milovnice steaků, parmazánu a řeckých jogurtů, zároveň dobře vím, že se nesmím moc zamýšlet nad tím, jak vznikají, natož se dívat na podobná videa.
Je mi jasné, že leccos z toho je proslulá „vegan propaganda“, která se nám, masožravcům snaží ukázat to nejhorší, co nás vezme za srdce a donutí změnit nákupní chování. Ale v principu by se mi líbilo mít možnost přijet na farmu a tam se projít mezi spokojenými zvířaty, v duchu hesla „všechno si to tady prolezte, nemáme se za co stydět“.
Takových farem už je naštěstí i u nás čím dál víc. Ostatně i Pavel Houdek, autor zajímavé knížky Jak na veganství, uznává po dvaceti letech veganství jednu důležitou věc. A to že některé typy krajiny zkrátka nejsou vhodné k pěstování rostlin, a pastva domácích zvířat je přirozený způsob, jak o ně pečovat. V tu chvíli navíc odpadá krmení zvířat krmivy ze zemědělské produkce.
Kdybychom všichni omezili živočišné jídlo na „to ze statku od Hromádků“, kde zvířata žijí přirozeně, byl by to docela pěkný kompromis. Jasně že rodinné statky neuživí osm miliard lidí. Nejlidnatější země světa (ano, letos se jí má stát Indie) je však z velké části vegetariánská. Stejně jako řada dalších velmi lidnatých zemí.
Flexitariánství má vliv na figuru i planetu. Proč si dát maso jen v neděli |
Nejvíce masa na osobu se sní v bohatých průmyslových zemích, a proto dává smysl, že právě tam vzniká hnutí převážně mladších a vzdělanějších lidí, kteří se snaží s tím něco udělat, a přiklánějí se k vegetariánství či veganství. Anebo k flexitariánství, což je přístup, který popisuji výše. Převážně rostlinná strava doplněná masem a mléčnými výrobky z přirozených chovů, a to ne každý den, ale třeba dvakrát týdně.
Jak jíst rostlinně a neublížit si
A jak je to s tím zdravím? Výše zmíněný Pavel Houdek věnuje na začátku své knihy hodně prostoru právě zdravotním dopadům veganství. Pokud vás toto téma zajímá, knížku můžu rozhodně doporučit. Je totiž založená na spoustě vědeckých studií (jak se dnes moderně říká „evidence based“) a na všechny tam najdete i odkazy, abyste si je mohli sami dohledat.
Sám autor je chodící reklamou na veganství – pokud si pod tímto pojmem představíte vyhublého bledého intelektuála, určitě vás překvapí energií kypící namakaný instruktor sebeobrany a bojových umění. Jeho žena Jasmína, která se zabývá stejnou profesí a také je dlouholetá veganka, vyzařuje tutéž veselou energii.
V knížce najdete odpovědi na všechny laické dotazy – spoustu předsudků vyvrací, ale řadě z nich dává i za pravdu a vysvětluje, jak se k tomu jako vegan postavil, aby se s konkrétním nedostatkem rostlinné stravy popral. Jeho knížka pak nabízí hlavně plán, jak jíst vegansky a neublížit si. Pokud o této cestě uvažujete, určitě si ji přečtěte, protože není nic horšího než „intuitivní vegan“, který prostě vysadí všechno živočišné a sytí se špagetami, chipsy a šedavými náhražkami masa.
Náš trh je také plný kuchařek pro vegany. Jedním z průkopníků na našem trhu byla Ella Woodward a její Lahodně s Ellou, ve výprodejích teď koupíte přehlednou knížku Máme doma vegana. Téměř veganská a velmi cool je Postní kuchařka od Pavla Drdela. To je jen malá ochutnávka. Nováčka asi překvapí, jakou pestrost může ve veganské kuchyni najít. Ano, dají se udělat i pusinky bez bílků.
Zdravotní dopady promyšleného veganství přitom vycházejí z řady studií zhruba stejně jako zdravotní dopady zdravé „všežravé“ výživy. Kdo se o svou stravu zajímá, jí pestře, doplňuje, co je potřeba, nekouří, hýbe se a nepřehání to s alkoholem, je na tom stejně dobře, ať maso jí, nebo ne.
Nezodpovědný vegan si ubližuje úplně stejně jako nezodpovědný masožravec. Konečné rozhodnutí tedy nakonec závisí na něčem jiném, než je stav naší střevní mikroflóry a obsah našich tepen. To, jak se rozhodneme, je v naší hlavě – v tom, co považujeme za správné, za prospěšné sobě i světu. A také se to může v životě měnit.
Já sama v posledních letech vnímám potřebu trochu odlehčit to, co dávám na talíř, takže postupně směřuji obsah hrnců k flexitariánství. A vegani v mém okolí jsou občas ochotni ze svých pravidel slevit, když z pánve zavoní třeba dobrá ryba. A tak si myslím, že ideál je zjistit si co nejvíce informací a rozhodovat se poučeně a svobodně.
