Vánočku doma peču každý rok podle legendární kuchařky Marie Sandtnerové, a tak jsem spíš byla zvědavá na poměry surovin a případné fígle lektorky.
Nejvíc mě na kurzu lákala výroba vaječného likéru, který miluji, ale doma jsem se do jeho přípravy nikdy nepustila, asi jako většina manželek a matek obklopených v rodině samými muži. „Tlamolep nepijem,“ tvrdí ti mí doma, co už na mě nějaký ten pátek koukají v trojici svrchu.
Je konečně na čase přestat podstrojovat jim, ale udělat radost jen sama sobě a mojí mámě, po níž jsem lásku k vaječňáku bezpochyby zdědila a která se po něm vždycky záhadně rozkýchá.
Kurz začínal těstem na vánočku. Postupovaly jsme podle receptu maminky přítele lektorky Jany. Na půl kila polohrubé mouky připadlo o něco víc másla, než dávám doma, takže vánočka byla ještě vláčnější a dokonce lepší než ta od vyhlášené „Sandtnerky“. Tu záhadu mi později objasnila pro změnu maminka mého manžela. Podle ní bylo dřív máslo kvalitnější, takže se ho teď musí dávat více, než uvádějí staré recepty. Spíš než zjištění o másle mě vyplašilo očekávání od tchyní: za pár let i já budu v té roli, a je na čase se konečně stát v kuchyni autoritou.
Na zdraví nevěsty
Ale zpátky do kurzu. Podle předpokladu jsem tu z nás sedmi byla nejstarší. Ne že by se to tedy nějak projevilo lepší zručností. Například Cindy si počínala skvěle i přesto, že tvrdila, že je tu jen ze zvědavosti a že vánoční cukroví naposledy dělala jako malá, když marmeládou slepovala piškoty. „To byl vrchol mého vánočního pečení,“ smála se.
Od ostatních jsem se kromě vrásek lišila hlavně tím, že jsem si nemohla zvyknout, že po sobě nemusíme mýt nádobí. S každou použitou miskou a vidličkou jsem zprvu automaticky běžela ke dřezu. Vařit stylem „po nás potopa“, jak jsem znala z doby dospívání, kdy katastrofy v kuchyni po mně likvidovala máma, jsem za léta manželského života zapomněla. Ale co se v mládí naučíte, jako když zase najdete. Za chvíli mi šel binec stejně dobře jako kdysi. Čisté nádobí jsem používala s velkorysostí králů a špinavé s ostatními kupila do dřezu.
Vaječný likér jsme pod vedením Jany vyráběly všechny společně. Kondenzované mléko, vanilkový lusk, pět žloutků a tuzemák. Tak jsem se těšila až ochutnám, že mi přestal utíkat čas a z netrpělivosti mi připadalo, že pořád na něco čekáme. Napřed až mléko vychladne. „Tak si mezitím zaděláme těsto na vanilkové rohlíčky s kaštanovým pyré,“ organizovala nás lektorka, ale já pohledem dál visela na misce s mlékem vonícím vanilkou.
Naše dojmyCindy: Kurz mě bavil a zároveň jsem mohla domů přinést výslužku. Jelikož dodržuji bezlepkovou dietu, sama jsem mohla ochutnat pouze vaječný koňak. Podle slov mého budoucího manžela se povedla vánočka na jedničku a nadšený byl z rohlíčků z kaštanového pyré. Linda: Přihlásila jsem se z hecu. Kamarádky mě přesvědčily. A dobře jsem udělala. Odpočinula jsem si, byla to zábava v příjemné společnosti. Pavla: Těšila jsem se, že se naučím vaječný likér - a hned druhý den jsem si ho taky doma udělala - a že strávím příjemný večer s kamarádkami. Užívala jsem si, že nemusím mýt nádobí. |
Nezbývalo, než se pustit se do těsta, v němž ořechy z klasického receptu na vanilkové rohlíčky, jak ho většina zná, nahradilo sladké pyré z konzervy. Jakmile pak zpracované těsto zabalené v potravinové folii ulehlo k odpočinku do lednice, vrátily jsme se znovu k likéru. Míchaly a zase čekaly. Tentokrát až krém zhoustne. Netrvalo to ani deset minut, ale zdálo se to jako věčnost. Když lektorka Jana nakonec přilila rum, stály už jsme kolem ní se štamprlaty.
„Na zdraví a štěstí nevěsty,“ zvedla jsem skleničku, a protože ostatní o lednové svatbě jedné z nás do té doby nevěděly, rozproudila se nepřehledná debata, kterou muži vnímají jako nepřetržitý shluk vysokých tónů a obvykle vyklízejí pole. Pohoda byla náramná.
Rustikální vánočky
O panáka radostněji jsme se vzápětí pustily do pletení vánoček. Každá motala tu svou, většina z nás pletla cop ze čtyř dílů těsta úplně poprvé. Výtvory tomu sice odpovídaly, ale tady nešlo o soutěž. Špičkovaly a povzbuzovaly jsme se navzájem.
Podobně jako na rohlíčky jsme v míse podle Janiných pokynů vypracovaly ještě těsto na kokosovo-medové kuličky. Výrazné aroma jim přidala pomerančová kůra. Sedm vánoček zatím postupně putovalo do trouby a na další plechy jsme nachystaly rohlíčky a po nich i kuličky. Cukroví se upeklo za pár minut, zbývalo jen obalit ho v moučkovém cukru s vanilkou a rozdělit si spravedlivě výslužku.
Čekalo se už jen na to, až budou vánočky. Z trouby se stalo kino, napínavý film. Netrpělivě jsme přešlapovaly před spotřebičem, koukaly okýnkem dovnitř a spokojeně komentovaly, jak nám pěkně bobtnají. Většina pomalu, ale jistě měnila tvar, posléze už připomínaly pověstnou Bílou velrybu z knihy Hermana Melvilla. Některé se svezly do strany tak, že se z jejich neurčitého tvaru dala věštit budoucnost, asi jako z tvaru horkého olova vylitého do studené vody.
„Krásní kapříci,“ přešifrovala úplatky z divadelní hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? pro změnu na vánočky lektorka Jana. Nejúhlednější se povedla Lucce. Ta také jako jedna z mála z nás nebyla na kurzu vaření poprvé. „Beru to jako skvělou zábavu s kamarádkama, kdy se navíc i něco nového naučím,“ libovala si i tentokrát.
„K sežrání“ mě ale paradoxně lákal nejvíce nepovedený Lindin „kapřík“, hned bych si z něj kus odtrhla a pěkně za tepla ochutnala. Linda vlastně normálně moc nevaří. Přihlásila se s námi na kurz z hecu, ale zážitek si pochvalovala. „Žádná strojová výroba. Není nad domácí práci, i když je poněkud rustikální,“ zhodnotila svou práci. A měla pravdu. Bylo to zábavné a poctivé pečení, takové, že ať už je výsledek jakýchkoliv tvarů, vždycky nakonec všem chutná nejvíc.
Vánoční pečení: recepty z kurzu Chefparade s Janou Chotovou si můžete stáhnout zde.
