Ke čtyřlístku základních chutí přibyla v roce 2000 chuť umami. Vědci odhalili, že na lidském jazyku se nachází receptor, který reaguje na kyselinu glutamovou nebo její soli - glutamáty. Umami znamená ve volném překladu z japonštiny lahodný a vyskytuje se v rajčatech, sušené šunce, ve vývarech a bujonech nebo v rybích, ústřicových a sojových omáčkách oblíbených v asijské kuchyni.
Brzy by se ale k této páté chuti mohla přidat ještě šestá - škrobová. Ťü-jün Liová z Oregonské státní univerzity se na ni spolu se svým týmem rozhodla zaměřit: „Každá kultura má velký zdroj komplexních sacharidů. Představa, že na jazyku necítíme to, co jíme, podle nás nedává smysl.“ Tým z oregonské univerzity se rozhodl na dobrovolnících otestovat, jestli dokážou polysacharidy v jídle rozpoznat.
Komplexní sacharidy jako například škrob jsou důležitým zdrojem energie v lidské potravě. Polysacharidy považovali až donedávna vědci za látky bez chuti. Jedná se o dlouhé řetězce cukerných jednotek, které dokážou enzymy v lidských slinách rozbít na kratší řetězce. Proto nám třeba sousto chleba po chvilce převalování v ústech zesládne. Doposud se předpokládalo, že to je jediný způsob, jak v ústech vnímáme škrob a další podobné látky. Při testování se ale ukázalo, že dobrovolníci cítili na jazyku polysacharidy i ve chvíli, kdy jim byla podána látka blokující receptory sladké chuti.
Chuť chleba, rýže, těstovin - nebo mouky
„Říkali té chuti škrobová. Asiati ji připodobňovali k rýži, zatímco běloši spíše k chlebu nebo těstovinám. Prý je to jako jíst mouku,“ řekla Liová serveru New Scientist.
Někteří vědci se domnívají, že idea základních chutí je již překonaná. Kromě škrobové chuti se jiné výzkumy momentálně zaměřují na odhalení receptorů na chuť kovu, sladkých nápojů, chutě tuku nebo tzv. kokumi, která je typická pro vydatná a uspokojivá jídla (většinou jde o omáčky apod.).
Ačkoliv máme pocit, že hořká chuť je prostě hořká, málokdo z nás ví, že jednotlivé chutě v sobě obsahují rozličné škály chuťového zabarvení a že se nám v průběhu našeho života chutě výrazně mění. Proč se nám vlastně chutě mění napříč našim životem, je předmětem neustálého zkoumání.
Podle vědců záleží na regionálních, rodinných a fyziologických dispozicích. Když vezmeme v potaz náš národ, dokážeme si například právě hořkou chuť vychutnat mnohem intenzivněji než národ jiný. Je to díky naší historicky podložené nadměrné konzumaci piva a bylinných likérů jako například fernet.
Chutě se mění s věkem
Vědci jsou také přesvědčeni, že ženy a muži vnímají chutě zcela odlišně. „Muži věnují běžnou pozornost hlavně chuti hořké (pivo, fernet), jakési sladké či škrobové (cereální tyčinky, tatranky) a kyselé (okurky v láku). Ale žena zvládne přirozeně mnohem víc chutí a vůní, protože tím chrání své děti. Těmto schopnostem se však muži mohou naučit někdy i mnohem lépe, jen je to stojí víc úsilí,“ doplňuje neurofyziolog František Vyskočil.
Přestože mají děti spoustu velmi citlivých pohárků v ústech a čichových receptorů v sliznicích nosu, přitahuje je hlavně chuť sladká, kdežto ostatní chutě sice ostře vnímají, ale většinou to pro jejich mozek znamená signál nebezpečí pro trávení, případně riziko otravy. Proto se „kření“ nebo pláčou, tam, kde si tatínek vychutnává hořké pivo a maminka ostré papričky.
„S věkem se mění celá fyziologie našeho těla a mimo jiné nám klesá počet čichových i chuťových receptorů a mění se i posuzování významu chutí. Naše chuťové buňky se s věkem přestávají obnovovat a to vede k nižší citlivosti,“ objasňuje Vyskočil, profesor fyziologie a farmakologie na Přírodovědecké fakultě UK.
 |
