Týdeník TÉMAVychází v pátek  Proč je podle Kamu tak málo šéfkuchařek? Kvůli čemu ve Vietnamu brečela a čím si ji Asie získala? A proč jí nevadí glutamát? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Česká televize nedávno vysílala váš kulinářský cestopis z Vietnamu. Kdy jste se vlastně do vietnamské kuchyně zamilovala?
Polévku Pho jsem poprvé ochutnala v sedmi letech. Ve druhé třídě k nám přišla Vietnamka a stala se mou kamarádkou. Občas jsem u nich jedla a bylo to fajn. V devatenácti jsem odjela na Nový Zéland, kde jsem chodila hodně na asijskou kuchyni. A u nás během té doby, co jsem byla pryč, vypukl boom vietnamského jídla. Když jsem před třemi roky přijela do Prahy, skoro na každém druhém rohu bylo nějaké asijské bistro. Někdo mě vzal do Sapy (vietnamská tržnice na kraji Prahy, pozn. red.). Byla jsem tam už kdysi, ještě když se tam Češi celkem báli vkročit, protože tehdy ještě byla vietnamská komunita mnohem uzavřenější. Ale v posledních letech se to hodně změnilo, protože už dorostly děti, které se tady narodily, a ty se snaží tržnici otevřít pro všechny. Teď občas v tamních bistrech sedí víc Čechů než Vietnamců.
Opravdu ve Vietnamu jedí psy?
Jen na severu. Hlavně starší lidé, kteří si prošli vietnamskou válkou. Tehdy nebylo co jíst, tak se naučili jíst psy. Oni k nim nemají vztah jako my, pro ně je to zvíře jako pro nás kráva. Mladí Vietnamci jsou jiní, ti už mají psy jako domácí mazlíčky. Říká se, že jakmile má pes jméno, tak se nejí. Ale na severu pořád existují speciální farmy, kde chovají jeden druh psů na jídlo. V Hanoji jsou na tržištích nabízeni ugrilovaní psi. Pohled na celé hlavy nebo půlky s ocáskem mi nedělal dobře... Ale v Číně jsem psa ochutnala. Byl v pokrmu, který připomínal guláš, takže to bylo v pohodě. Myslím, že kuchař by měl ochutnat úplně všechno.
Co bizarního jste ochutnala ve Vietnamu?
Třeba potkany, sami jsme si je opékali na ohni. Zvíře se napíchne na klacek i s tou chlupatou kůží. Pak se to okusuje. Nebylo to moc dobré, ale víceméně jsem to snědla. To bylo v oblasti delty Mekongu, kde je strašná chudoba. Oni ani moc nejedí maso, takže potkan je pro ně delikatesa. Proto jsem se u toho nemohla šklebit, když mi to nabízeli. Poblíž v horské oblasti Da Lat jsem zase ochutnala kachní embryo. Na to mě taky pozvali místní. Mohla jsem si vybrat 17, 19 a 21denní. Zvolila jsem střední cestu. Odklepla jsem vršek, posolila, opepřila, zakápla limetkou a k tomu jsem si dala kousek thajské bazalky, která je lékořicová. Začala jsem vydlabávat vnitřek, kde se schovával mrtvý ptáček se zobáčkem a křídly. Ta devatenáctka už docela křupe... Ale snědla jsem to.
