Sám přiznává, že mu to ve škole nikdy moc nešlo. A tak se zaměřil na to, co miloval - hudbu a jídlo. Měl štěstí, do vaření se totiž tak trochu narodil.
Jeho táta měl restauraci a malého Jamieho fascinovalo všechno, co se v kuchyni dělo. A protože táta byl pohodář, kuchyně byla pro Jamieho místem radosti a smíchu. To však neznamenalo, že by se tam tvrdě nepracovalo. Právě tam se Jamie naučil pracovní disciplíně. V devíti letech si vydělával loupáním brambor, v jedenácti si krájením zeleniny vydělal na své první vlastní tenisky, čímž umlčel všechny posmívající se spolužáky, kteří považovali vaření za „holčičí záležitost“.
Když se rozhodl, že se bude vařením živit, přihlásil se na školu cateringu a poté odjel do Francie na praxi. Po několika zaměstnáních se uchytil u známých britských šéfkuchařek Rose Grayové a Ruth Rogersové v restauraci River Café. Tehdy se jeho život začal doopravdy měnit.
Nedbalost jako značka
Zůstal tam tři a půl roku. „Ty dámy mě naučily všechno o tom, kolik času a úsilí musíte věnovat přípravě toho nejčerstvějšího, nejpoctivějšího a chutného jídla,“ vzpomíná.
Stala se tam i jiná důležitá věc: Jamie se poprvé setkal s televizní kamerou. O River Café tehdy natáčeli dokument a Jamie, úsměvně drzý asistent šéfkuchařky, který byl blázen do jídla a dobíral si štáb, všechny okouzlil. Po odvysílání prvního dílu mu okamžitě zavolali producenti a nabídli mu vlastní televizní pořad. Vznikl pořad Nahý kuchař, který z Jamieho Olivera udělal během pár týdnů hvězdu všech generací a typů lidí.
Jedenadvacetiletý Jamie v televizi vařil jednoduše a s obrovským nadšením. Všechno u něj vždycky vypadá tak nějak nedbale a mimochodem, díky čemuž mají všichni pocit, že umějí vařit už jen tím, že se na Jamieho dívají. Jeho značkou jsou rozcuchané vlasy, trochu roztrhané džíny, ošoupané tenisky, kostkovaná košile. Byl okouzlující, protože byl úplně normální.
Brad Pitt si pro něj poslal vlastní letadlo
Druhá televizní show, která zásadně posunula jeho kariéru, se jmenovala Jamieho kuchyně. Byl to vlastně dokument o tom, jak Oliver buduje svoji první vlastní restauraci. Dal jí jméno Fifteen, tedy Patnáct, podle počtu mladých lidí z okraje společnosti, které v ní zaměstnal a naučil vařit. Měl okamžitě ohromný úspěch. Stejným způsobem pak rozjel další tři stejnojmenné restaurace - jednu v anglickém Cornwallu, druhou v australském Melbourne a třetí v nizozemském Amsterdamu.
Do Fifteen chodí celebrity, ale i běžní lidé. Na pátek a sobotu je prakticky nemožné získat rezervaci. Mezi hosty můžete potkat Billa Clintona stejně jako Brada Pitta, velkého Oliverova fanouška. Zbožňuje ho natolik, že si pro něj jednou nechal poslat speciální letadlo a zaplatil mu za to, že jemu a jeho tehdejší manželce Jennifer Anistonové uvaří večeři. Od té doby jsou s Pittem velcí přátelé, Oliverovi studenti u Pitta vaří, a herec dokonce koupil Oliverův starý londýnský dům.
Děti jako chutě
Rozšiřování Oliverova impéria bylo náročné na jeho čas: musel mít pod kontrolou všechny projekty a zároveň zůstat hvězdou svých pořadů. Zdálo se, že nejvíc to odnáší jeho partnerka Jools. Obyčejná dívka a školní láska, kterou si Jamie vzal a má s ní dvě děti. V pořadu Jamieho kuchyň je scéna, kdy Jamie opět odbíhá řešit životní krizi jednoho ze svých studentů z Fifteen a Jools jen stojí a bezmocně křičí do tmy: „A co já?“
Od narození dcer Poppy Honey (Makový med) a Daisy Boo (Sedmikrásková Boo) před pěti, respektive čtyřmi lety se Jamie snaží zklidnit a být víc doma, ale...
Jak se s vaší velkou slávou vyrovnává vaše žena Jools?
Nemůže jít ani nakoupit, aby ji někdo nezastavil a nechválil mě. Dokonce jí i říkají, že bych měl být uveden do rytířského stavu nebo být svatořečený. A když pak přijde domů, říká mi v legraci sire Jamie.
Myslíte si, že by vás měli posvětit?
Samozřejmě, že ne. Chápu, že spoustu lidí musí tahle myšlenka přivádět k šílenství. Vím dobře, že mě hodně lidí k smrti nenávidí a myslí si o mně, že jsem pompézní, arogantní idiot. Ženy mě mají rády, ale hodně mužů mě nesnáší.
Proč si myslíte, že vás nesnášejí?
Rozčiluju jeden speciální druh nevyrovnaných, naštvaných a frustrovaných chlápků. Víte, o kterých mluvím? Takoví ti, co nenávidí všechny ostatní, co vydělávají peníze. Zoufale se těší na to, kdy se o mně zjistí, že jsem jenom kokain šňupající troska, co chodí po městě a spí s manželkami jiných mužů. Jenže to já nejsem.
Jak Jools zvládá to, že máte tolik práce a nejste moc doma?
Docela dobře. Pracovní problémy doma neřeším a od té doby, co se nám narodily děti, jsem se dost změnil. Mám ročně sedm týdnů dovolené a volné víkendy, což na šéfkuchaře není špatné. Ona chce, abych měl volna ještě víc. Jenže já stoprocentně vím, že kdybych doma trávil víc času, zbláznila by se ze mě. Jsem totiž strašně hyperaktivní. Když dostanu nápad na recept, jsem klidně vzhůru do dvou do rána a zkouším ho. Pořád mám nápady a pořád musím něco dělat.
Ve vašich pořadech bylo odhaleno hodně z vašeho soukromého života. Třeba v Jamieho kuchyni kamery zachytily moment, když si Jools přečetla v novinách, že ji podvádíte (deník se později omluvil). Jaký jste měl pocit z toho, že se to odvysílá?
Dohodli jsme se, že to v pořadu necháme. Stal se z něj dokument o mém životě. Věřím, že má smysl být radikální - a tohle se vážně stalo.
Jak to, že s Jools tvoříte tak dobrý tým?
Ona je fantastická, jsem z ní úplně omámený. Ale naše manželství není o nic víc perfektní než kterékoli jiné. Hádali jsme se a měli problémy, ale museli jsme spolu dospět a stát se rodiči. To je teprve ta velká věc. To je okamžik, kdy se učíte. Třeba já každé ráno ležím deset minut ve vaně. Jools to přivádí k šílenství, protože obléká a chystá dcery a myslí si, že se tím vyzouvám z povinností. Jenže pro mě je to jediný čas během dne, kdy si můžu všechno dopředu promyslet. Tenhle čas pro sebe prostě mít musím.
Chcete mít ještě další děti?
Poppy se někdy zmíní o tom, že by maminka měla mít další děťátko. Ale mluví jen o holčičce. Když jí řeknu: A co třeba chlapeček?, tak obě s Daisy začnou pištět. „Žádný chlapečky! Žádný odporný chlapečky!“ Jsem obklopený ženami. Jools by chtěla čtyři děti, ale já si myslím, že jde o kvalitu, ne o kvantitu. Mít čtyři děti a dva hodně zaneprázdněné rodiče je trochu sobecké. Chtěl bych rok počkat. Nechci si připadat jako na závodech. Je mi jenom jedenatřicet a chci si aspoň chvíli užívat to, co mám. Miluju víkendy, kdy se starám o holky. Jsem s nimi úplně pořád, aby si Jools mohla odpočinout. Vaříme spolu a pak to jíme. Zbožňuju to.
Kupte si jídelní stůl
Co říkáte na to, že ne všechny rodiny jedí společně?
Viděl jsem statistiky, podle kterých už lidé ani nekupují jídelní stoly. Když jsem připravoval projekt Jamieho školní jídelny, byl jsem ve spoustě rodin, kde stoly opravdu neměli. Děti jedly před playstationy ve svých pokojích a rodiče seděli před televizí s tácy na klíně. Byly to chudé rodiny, ale pořád měly satelit, televizi s velkou obrazovkou a dost peněz na cigára. Viděl jsem chudé rodiny třeba v Itálii nebo Jižní Americe a tam to vypadalo úplně jinak. Podle mě bychom měli aspoň jednou za týden svolat rodinu ke stolu, najíst se spolu a povídat si u toho. Tohle je komunikace, ne playstation, mobil nebo iPod.
O své studenty se hodně zajímáte. S jedním jste dokonce šel i k soudu a žádal soudce, aby ho místo vězení nechal dokončit váš kurz Fifteen. Mělo to cenu? A jak jeho případ dopadl?
Mělo to cenu. Dneska je z Dennise skvělý kuchař. A přesně pro takovéhle věci je tady Nadace Fift een - nabrat děti, které nic nemají, a něco jim dát. Otočit jejich životy o sto osmdesát stupňů. Od ukončení toho kurzu už Dennis vařil pro Brada Pitta a najali ho na catering při udělování hudebních cen Mobo. Od života, který vedl předtím, tedy od těch pátečních rabování a rvaček s noži, je dneska vzdálen miliony kilometrů.
Nedávno jste do Nadace Fifteen v Austrálii najímal narkomany. Proč?
Melbourne má obrovský problém s drogami. Heroin je úplně všude. První den stojím u okna hotelového pokoje a pozoruju to nádherné město. Jenže když se podívám dolů, vidím, jak si pode mnou kluk píchá heroin.
Jaký máte vy osobně názor na drogy?
Nenávidím je. Spousta mých studentů byla závislá. Z představy, že si někdo píchne heroin, je mi špatně. Proč to dělají? Proč si tím ničí život? Absolutně pro to nemám pochopení.
Proč si myslíte, že si tolik mladých lidí neví se sebou rady?
Důvodů je víc. Nejhorší podle mě je, že vláda zavřela všechna místa, kde se děti mohly naučit obor nebo řemeslo. Když chcete v Británii najít šikovného zedníka, nemáte šanci.
Proč to tak je?
Kvůli univerzitám. Všechno se točí kolem nich, každý chce jít na vysokou školu. Všichni máme mít právo na vzdělání, ale ve skutečnosti není každý nadaný. Pak často pro lidi s vysokými školami není práce. Takže děti, které se na univerzitu nedostanou, nemají ani moc možností, jak se naučit nějaké řemeslo. Nedáváme jim důvod, aby byly pyšné na svoji práci.
Jak se tomu Nadace Fifteen snaží pomoct?
Tím, že je to řemeslo učíme. Abyste byli dobří kuchaři, nemusíte mít skvělé známky ve škole. Já stál ve škole za prd. Na univerzitě bych neprošel ani prvním dnem.
Jaký jste byl vlastně žák?
Nemehlo. Byl jsem dyslektik, nejhorší ze třídy ve všech předmětech kromě umění. Ne všichni jsou dobří v učení, a když nejste, připadáte si kvůli tomu někdy hodně špatně. Vyrostete s tak nízkým sebevědomím, že se vám může stát, že prostě vypadnete ze společnosti.
Jak to, že vy jste z ní nevypadl?
Měl jsem štěstí, že mám tátu, který si mě vždycky všímal. Pracoval jsem v jeho hospodě od dvanácti let, od šestnácti jsem vařil. Můj táta má pravidlo, že vždycky je co dělat. A tak jsem vstával před rozedněním, abych pekl chleba. Pak jsem měl další úkol a po něm další. Vždycky jsem byl něčím zaměstnaný. Jsem čistý produkt výchovy - můj táta vždycky sebral děti z vesnice, které dělaly problémy, a dal jim u sebe v hospodě něco na práci.
Má váš otec pořád tu hospodu?
Jasně. Dokonce jsem tam i poslal pár dětí od nás, aby tam něco pochytily. Jeden kluk, Aaron, mého tátu naučil péct chleba po jeho, to je fantastické, ne? I můj táta se něco naučil.
Kouzlo pro děti: chleba a těstoviny
Myslíte si, že se každému v životě hodí, když umí něco uvařit?
Určitě. Každé dítě jste schopní naučit uvařit těstoviny. Vidíte na jejich obličejích, jakou mají obrovskou radost, že něco umějí. Tohle s dětmi pokaždé udělají dvě jídla - těstoviny a chleba. Nemají žádnou kvalifikaci, ale dokážou to. Funguje to jako kouzlo. A jediné, co děláte, je to, že jim ukazujete něco, co dokážou. Ne to, co nedokážou.
Proč cítíte takovou povinnost dětem pomáhat?
Mám rád svoji práci a rád pomáhám lidem, kteří to potřebují. A pak vás to taky docela nakopne, když vidíte, jak jste někomu změnil život. Nic jiného se tomu nevyrovná. Ať tomu říkáte jakkoli - charita, dobrá práce, je to jedno. Máte ze sebe nesmírně dobrý pocit. A až za deset let nebudu mít do čeho píchnout, určitě mi vždycky někdo z mých kluků dá práci!
Máte s Nadací Fifteen nějaký velký plán?
Ano, vytvořit síť firem, které budou řídit absolventi Fifteen a které zároveň bude nadace vlastnit. Teď je Nadace Fifteen totiž jen charitativní organizace.
Dokázal jste toho hodně. Na co jste nejvíc pyšný?
Můj největší úspěch je právě Fift een. Naši absolventi jsou všude - některé z dětí pracují v těch nejvyhlášenějších podnicích po celém světě, jako jsou třeba restaurace Gordona Ramsaye. Chci, aby to takhle šlo dál a ještě víc se rozrůstalo.
|
Jamie Oliver v pěti bodech |
