Proč vás oslovila zrovna krkonošská kuchyně?
Bydlím v Krkonoších na samotě už osm let a vždycky jsem milovala naše nejvyšší hory. V mé tvorbě se hodně objevují, jak v dětských knížkách, tak třeba v knize Můj přítel deníček a sklenička nebo Horal(ka). Přítel má výrobnu regionálních potravin a hodně se na penzionu vaří i krkonošské speciality. Navíc, pokud vím, kuchařka zaměřená na krkonošskou kuchyni nebyla dlouho vydána.
Kde jste tradiční regionální recepty získávala?
Něco jsem znala, něco jsme vařili už dávno a zbytek mi poradili sousedé. Hlavně jsem obešla několik babiček, o kterých v knize píšu. Recepty se musely hodně upravovat, jelikož gramáž mi někdy moc nevycházela. Vše, co je v kuchařce, jsme uvařili a snědli.
V čem je krkonošská kuchyně specifická?
V surovinách. Je až neuvěřitelné, jak výborně se dá vařit z obyčejných brambor, jablek, mouky, vajec nebo zelí. Držela jsem se opravdu jen základních surovin, i když občas jsem měla chuť tam něco „přihodit“. Nakonec to bylo vždy chutné a zdravé. Nazvala jsem hospodyňky v Krkonoších kouzelnicemi. Myslím, že si to oslovení zaslouží.
Co vás na kuchyni z nejvyšších českých hor překvapilo?
To, že je to levné, dobré a nasytí to. Třeba taková polévka hladká Ančka nebo bramborový koláč s jablky, to jsou jídla, která vařím teď hodně doma. No a samozřejmě kyselo z kvásku, hub a vajíček. Celkově mě překvapilo, jak se dají využít brambory. Těch receptů jsou stovky, ale v kuchařce je jen část z nich.
Jaké jídlo máte vy osobně nejraději?
Mám ráda polévky. Různé druhy thajských polévek, klasický hovězí vývar s vajíčkem od našich slepiček, hladkou Ančku z Krkonošské kuchařky. Z masa mi chutná snad vše, ale z receptů v knize jsem si zamilovala třeba farského králíka nebo krkonošské kuře. No a samozřejmě mám ráda vše na grilu, nejlépe dobré hovězí nebo krůtu, a také dobře ochucenou zeleninu.
Danka Šárková(vlastním jménem Šárka Denková) je spisovatelka, autorka společenských románů a pohádek pro děti. Pořádá besedy a čtení pro děti a dospělé, vede kurzy automatického psaní. Osm let žije s přítelem, který vede penzion Pohlednička a výrobnu regionálních potravin Krakonošova spižírna, psem a kočkami na samotě v Krkonoších. V době pandemie, která omezila jejich pracovní aktivity, napsala a vydala Krkonošskou kuchařku, autorkou fotografií je Lucie Lízlerová. Ráda cestuje, chodí na túry, jezdí na koni, věnuje se ručním pracím.  |
Píšete knihy pro dospělé a pohádky pro děti, jak jste se vlastně dostala k napsání kuchařky?
Ano, roky píšu beletrii, většinou hodně psychologickou, a před třemi lety jsem se pustila také do pohádek. Ty dětské knihy jsou interaktivní a týkají se Krkonoš a Krakonoše. Mám k nim besedu pro menší děti a myslím, že se líbí nejen jim, ale i učitelkám.
Měla jsem plný diář na rok dopředu a do toho přišel koronavirus. Vše se zavřelo, knihovny, školy, pak i školky, a tak vznikl nápad, že uděláme Krkonošskou kuchařku.
Nejdřív jsme s partnerem řešili, co uděláme, abychom se nezbláznili, jelikož provozuje penzion v Krkonoších a díky situaci měl volnou vybavenou kuchyň a já jsem ze dne na den také přestala jezdit po akcích. Nakonec jsem oslovila fotografku, zda by nám kuchařku nenafotila. Dá se říct, že jsme s tím „zabili“ celý podzim, tedy druhou vlnu koronaviru. Byla to krásná práce.
Pandemie tedy váš život obrátila naruby?
Jak už jsem řekla, dostali jsme to v přímém zásahu oba. Práci si sice pořád hledáme a nenudíme se, ale už bychom rádi na penzionu někoho přivítali. Zima byla nádherná, konečně bílo, pod penzionem sjezdovka a na ni koukala smutně rolba, která nevyjela.
Zůstat u nás na samotě sami a koukat do zasněženého údolí bylo sice nádherné, ale značně kontraproduktivní. Často jsem v době lockdownu vzpomínala na lidi v panelácích v malých bytech a litovala je. Vždycky jsem říkala, jak by dětem tady na zasněženém kopci bylo dobře.
Chcete Krkonošskou kuchařku? Prověřte své znalosti regionálních pokrmů v soutěžním kvízu. |
Já bych také zase ráda znova mezi děti a na besedy do knihoven pro dospělé. Chybí mi kontakt a zpětná vazba na moji tvůrčí činnost. No, snad už se to změní k lepšímu.
Na co se nejvíc těšíte, až to skončí a vrátíme se do normálu?
Moc se těším na kávu v kavárně. Na to, jak si vezmu noťas a půjdu si s ním sednout ke stolečku, dám si espresso a možná i skleničku vína. No a pracovně se modlím, aby už dvakrát přeložené akce opravdu na podzim proběhly.
Sice píšu knihy doma zalezlá, to je jedna stránka mé práce, ale druhá jsou právě ty besedy, kde jde zejména u dětí o představení, jsem v kostýmu horalky a hraji s nimi divadlo. Chci si ty děti pochovat, vyfotit se s nimi. Tohle mi moc chybí.
Ráda cestujete. Neplánujete třeba sepsat kuchařku s recepty z nějakého vašeho oblíbeného koutu světa?
Cestuji s partnerem opravdu ráda a hodně. Moje knihy pro dospělé se často odehrávají třeba v Asii nebo v Africe. Třeba kniha Ukradené dětství Kamily je o Thajsku, Malajsii a Kambodži. Co se týká kuchařky, třeba asijské, tak se přiznám, že zde nejsem úplně silná v kramflecích. Tato jídla umí výborně vařit můj partner, ale já ne.
Měla jsem jet minulý rok v září do Mongolska, tak možná tam jednou vyjedeme a třeba nějaké recepty posbírám. Nikdy bych nevěřila, že vydám kuchařku. Teď tvrdím, že zatím knihu receptů z jiného koutu světa neplánuji. Ale víte, jak to je: nikdy neříkej nikdy!
