Pomalé, pomaličké vychutnávání pohody a klidu.
Když jsem tedy objevila, že se o víkendu koná vinobraní na Královských Vinohradech, ani chvilku jsem neváhala. Božské spojení dobrého jídla a pití s přírodou. To vše přímo v centru Prahy! Báječné! Vezmu celou rodinu, sdílené zážitky jsou přeci krásné dvojnásob.
Optimismus mi vydržel zhruba do zastávky Náměstí republiky. Pak se z mého romantického filmu začal stávat spíš adrenalinový dokument.
Když s námi z tramvaje vystoupilo dalších asi třicet lidí a vydali se stejným směrem, začala jsem tušit, že touha po sdílení zážitků bude dnes asi důležitá pro vícero osob. Ale je krásný slunný den, možná jeden z posledních tohoto roku, tudíž je přece logické, že se Pražané rádi projdou a provětrají.
Těsně před vstupem do parku se už zástup příchozích proměnil v menší demonstraci. A to jsme se ještě nedostali ani dovnitř. Pochopila jsem, že do klidu a pohody bude dnes asi daleko. Pevně jsem sevřela ruku dcery a zařadila se za manžela.
Pak už jsem jen dávala pozor, abychom se vzájemně neztratili, aby nás někdo něčím nepolil (červený burčák se špatně pere), abychom někomu nešlápli na psa, deku nebo nohu a ke konci už jen na to, abychom ve zdraví našli druhý východ.
Blog Markéty Hrubešové |
Spíše než vinobraní připomínala celá akce pokus o překonání nějakého světového rekordu. Jen namátkou mne napadá třeba - kolik lidí se může najednou vejít do městského parku, nebo kolik front na víno či jakékoli (!) jídlo je schopen vystát normální smrtelník za odpoledne, aniž by ztratil duševní zdraví. Anebo taky jak dlouho se vydrží pětileté dítě nepočurat v třicetihlavé řadě na toiku....
Vsadím se, že za to odpoledne jsme se stali šampiony minimálně v jedné disciplíně.
Moraváci o nás říkají, že se pořád někam honíme a někde tlačíme. Inu, po sobotě jim musím dát za pravdu. Ale na druhou stranu se jim to lehce řekne, když tady máme Vinohrady jen v jednom exempláři.
Ale abych byla upřímná, příští rok si vinobraní určitě zase ujít nenechám. Sdílené zážitky jsou opravdu ty nejhezčí.
